Jdi na obsah Jdi na menu
 


HEROLTICKÉ VÍKENDOVÁNÍ

Radka se nějak rozjela a objednala pro nás v Herolticích dva víkendy. Na prvním nás čekala úplná novinka Heroparkur. Z fotek jsme tušili, že nás čekají různé překážky, ale realita předčila očekávání. Od pátku do neděle jsem si myslel, že můj předek snad ani nebyl vlk, ale opičák. Ida s Monikou nám překážky různě měnily, Moničin nápad je prostě skvělý. Tady se vztah mezi páníkem a hafanem fakt prověří. Parkur se totiž dal různě měnit, prodlužovat, zvyšovat, měnit povrchy. A že to občas chtělo odvahu. Chodili jsme po drátěnce, různých dírách, prknech a prkýnkách, zrádné popruhy jsem dával i sám, taky plechová vana byla pro někoho dost problém, no a špica byla houpací lávka a úplný vrchol válečky, které se taky houpaly. Na těch měli velkou výhodu malí pejsci. Ale šikovní byli úplně všichni. Prostě paráda, Heroparkur je špica a makačka pro packy i hlavičku. A když náhodou trochu pršelo a na parkur se nemohlo, učili jsme se s Monikou couvat po lávce i po schodech. Taky jsem chodil ráno i večer do smečky. Tam musíme mít my psi náhubky a to se mně moc nelíbí a skoro pořád štěkám. I na tak velké psy, jako je landsér nebo foundland. Pavel Radce říkal, že si ji hlídám. A já jo, žádný ten obr se k ní ani přiblížit nemohl, hned jsem ho vyštěkal. Jen byla škoda, že se v neděli neuskutečnil na Heroparkuru závod, myslím, že bych měl šanci uspět. Cesta domů byla v klidu, Radka už jezdí se mnou sama.                                                                                                                                                    Další víkend byl za čtrnáct dní. Tentokrát trénink na zkoušku ZPU1-stopy a poslušnost. A jaké milé překvapení, po roce jsme se sešli s Maruškou a její choďandou Baruškou. Radka byla moc ráda. Na stopy jsme jezdili ráno spolu v našem autě. Barča nejdřív moc nechtěla, ale když se zabydlela, tak si to pochvalovala. A paničky byly taky moc spokojené, dokonce natolik, že nám první den zapomněly zavřít kufr a my měli vyhlídkovou jízdu, naštěstí ne moc daleko. První našlapanou stopu v kukuřici jsme pomalu ani nedokončili. Přifrčel nějaký zemědělec a pod pohrůžkou přivolání policie jsme radši pole opustili.Hřiště hasičů v Březině bylo porostlé krásnou travičkou a stopy nám tam šly parádně a hlavně nás nikdo nevyhnal. Kačka byla moc s našimi výkony spokojená. Já jsem se opět vyznamemal, vypracoval jsem i stopu, kterou mně překřížil nějaký domorodec a pošlapali i páníci ostatních pesanů. Prý jejda, tady je nějaká ponožka, to je Sidova a ťapkali a ťapkali. Ale já jsem se nedal vyvést z míry. Po stopách jsme se šli s Bárou vyčvachtat do řeky. Ona prý do vody nevleze, ale vlezla. Nechtěla, abych si lovil jen já sám klacíky, byla tak trochu hamižná a tak do vody vlítla jak torpédo. Barča mě nechtěla pustit ani na překážky , to je prý její a tak jsem jí to musel vysvětlit. Večer jsme se pěkně honili, to se pak spalo. Po dopoledních stopách byla opoledne poslušnost. A tam se vrátila moje přezdívka, kterou jsem dostal před rokem- Šprt. No můžu já za to, že jsem tak šikovný. A přijel se za námi podívat i Zbynďa. Zatímco Radka nasávala rozumy od Kačky, my jsme běhali po okolních kopcích a byla to paráda, nemusel jsem být zavřený v chatce. Sobotní večerní vyhodnocení byla už jen třešnička sladká. Kačka nás oba moc pochválila, prý je radost vidět, jak nám to jde. No, to se uvidí na zkouškách. Tak nám držte pěsti. A taky se těšíme na srpnový tábor. Zdraví Sid