SIDOVA ZKOUŠKA ZPU1
Tak to vypadá, že se blíží čas, kdy máme ukázat, co jsme natrénovali. Čtvrtek kdy máme odjet do Herolek se rychle blíží a tak jsme ještě v neděli oba měli Radce předvést, jak nám jde stopa. Skoro se o ni pokoušel infarkt, když tu hrůzu viděla. Dyka stopa nezajímala vůbec a mě jen chviličku, takhle jsem ji prý ještě nikdy nezmastil. Prostě vygumováno. Na cvičáku se mnou zkusila pro jistotu hlídání předmětu, ale já bych zloději i něco přidal, pokud by pěkně požádal. Odjeli jsme do Heroltic s představou nulové stopy. Zděšení nastalo už v Lipůvce, cesta kudy jezdíme byla rozkopaná. Naštěstí nám poradila hodná babička a my dojeli bez kufrování. Chatička na nás čekala a odpolední trénink na nečisto dopadl výborně.Teda bez stopy. Trošku jsem se urazil, když se Anička ptala, proč nepřijel Dyk, její miláček. .Zprvu to vypadalo, že na ZPU1 půjdeme sami, ale Martin s choďandou Baruškou se rozhodli, jít do toho s námi. V pátek jsme trénovali jen maličko, trochu jsem plaval a lovil klacíky ze Svratky. Noc na sobotu byla hrozná, chtěl jsem se dobře vyspat, ale Radka rušila. Nemohla zabrat a ráno už za tmy byla na nohách a snažila se nervozitu přenést i na mě. Nechápu. Pan rozhodčí přijel v osm, právě když byla snídaně. Panička měla naloženo a přiběhla Anička, ať si nechá snídani na potom a frčí pro mě a na stopy. Tím fofrem asi spolkla i strach. Hup do auta a hurá na louku, kde ukážu, jaký jsem stopař. Pan rozhodčí se rozhlížel a povídá, že ta louka je pro nás dva nějaká malá. A to prosím, na ní celý týden trénovali táborníci stopy. Slunce pražilo, tráva vyprahlá, nikde ani kapka rosy, pokud ovšem pominu Radčino čelo. Dostali jsme přednost a šli první. Musím vám říct, že na desetimetrovce jsem šel úúúplně poprvé. Očuchal jsem nášlap a vyrazil. Radka za mnou, naštěstí jí to hned došlo a počkala, až se šňůra natáhne. I na těch deset metreů jsem cítil, jak se klepe, abych zalehnul předmět. Trošku jsem ji šponoval, lehal jsem velice opatrně, ale lehnul, to byla rána, jakjí první kámen padal ze srdce. Lom jsem vystřihl parádně, ale na druhém úseku mně něco zavonělo pod nos, asi nějaký zapomenutý pamlsek, tak jsem kousek odešel, ale vrátil jsem se a našel i druhý předmět aopět Radku trošku pozlobil. Ale zalehl jsem a další rána, další kámen dole. Barušku jsme viděli až na druhém úseku a při hodnocení našich výkonů, pan rozhodčí řekl, že nás mají dát páníci dohromady, že budeme mít parádní stopaře. Barča krásně zalehává a jdu pěkně po stopě. No, což o to, já bych vůbec nebyl proti. Vyhodnocení stopy Radku skoro rozplakalo, přála si aspoň deset bodů a já jich dostal z 20ti možných 17. To vám byla radost. Po nástupu došlo na tu nedojedenou snídani a kafe. Já jsem byl zavřen do chatky, abych odpočíval a poprvé jsem předvedl, že umím vyskočit oknem. Oceněn jsem za to ovšem vůbec nebyl. Radka se dívala na průběh ZOP zkoušek, kam nastoupilo sedm odvážlivců. Někteří byli za celý týden fakt utahaní a nejradši by jen hráli. Naštěstí i sluníčko dostalo rozum a chvílemi chrupalo v mracích. Čas se naplnil i pro nás. Na odložení jsem šel první a Bára cvičila. Radka jen doufala, že kolem plotu se nebudou procházet sloni. Za celý týden tam totiž nebylo vidět jediného koně, když jsme ovšem nastupovali na poslušnost, objevili se tam hned tři. Na odložení jsem zatím vždycky vydržel. Tady byla Radka schovaná za nějakými starými dveřmi. Trochu jsem se obával, aby nepřišla k úrazu, ale bylo to v pohodě. Baruška cvičila a já ležel a ležel. Zazněl povel ke psu a hurá na poslušnost. Bez balónku, bez pamlsků, ajaj. Ale šlapal jsem skoro jak švýcarské hodinky. Abych paničku trošku vynervoval, pohrál jsem si s aportem. Vyběhl jsem parádně, popadl aport a ejhle něco v trávě zavonělo a tak jsem chtěl zjistit, co to je. Aport jsem ovšem držel a čuchal i s ním. Radka ovšem zareagovala hned a na povel ke mně reaguju hned. Krásné předsednutí i puštění a přiřazení. Ztratili jsme sice dva body, ale aport ne. Teda, já ne Radka ano, zůstal v Herolkách a tak si ho na konci srpna vyzvedneme, jedeme totiž na tábor. Následovaly překážky s velkou parádou. Když nám pan rozhodčí četl hodnocení první části, řekl, že si u nás zpravil náladu, to jsme fakt nečekali. Ovšem chvála byla trochu předčasná. Nastoupili jsme na skupinové cviky a do počtu jsme potřebovali ještě jednoho parťáka. Kačka přivedla svoji ovčandu Dášu. A já tuhle holku neznal. Rozhodl jsem se, že seznámení proběhne děj se co děj. Pan rozhodčí ovšem čekat nechtěl až se nabažím nového objevu, tak jsem pokračoval i během chůze při skupinové poslušnosti. Celou dobu jsem se držel bodově na známce výborná, ale pět bodů o které jsem přišel na téhle chůzi, bylo moc. Možná jsem ale přišel o nálepku šprta, což by mě potěšilo. Ale výsledek byl parádní, ze 150ti možných bodů jsme ukořistili 137. Paráda parádní, štěstí veliké, radost obrovská. Nevím, co Radka ještě letos vymyslí, ale určitě jedeme na konci srpna do Herolek na tábor. Všechny vás zdraví i za Dyka Sid
