Svojanov poprvé a naposled
Konečně jsem ukecal Radku, ať napíšeme něco i Svojanově.Teda vůbec se jí nechtělo, nadšení jako z Herolek se nekonalo. Moc se těšila,podle stránek pí.Jansové ideál. Klubovna,kiosek,voda. A navíc pan L.Mach jako výcvikář. Jenže to bylo trochu jinak.Táborové zázemí vypadalo, že už nemůže další turnus přežít. Klubovna čítá asi dva stoly a čtyři pajdavé židle, po konvici ani vidu natož slechu,prý si můžeme uvařit, ale že si máme přivézt, jaksi nikde. Nikde taky pytlíky na bobky, ještěže Radka vzala poslední z auta. Mýdlo na ruce v umývárně se taky nekonalo. Naštěstí chatky bez elektriky a dek inzerovány byly. Jídlo bylo dobré, ale jak mohla porce stačit vyhladovělým pánům, prý Radka nechápe. A to vše za cca 5000kč. Všude chválila Herolky, jen pro ty co chtějí obrany to tam není. Ale i tady se našla jedna výhoda, když Radka hledala, kdo by jí poskytl horkou vodu na kafe, skamarádila se s moc príma lidičkama. Že Jano, Helo, Jirkové a Luďku? A taky mohla poklábosit s Vrkočovýma. A tak jsme se těšili na výcvik. Na pana Macha. Jenže články a realita, jsou trochu odlišné. Moc rozumí psům, ale nějak nerozumí lidem, nedokáže se do nich vcítit. Některé slabší povahy rozbrečel a několik jich postupně odešlo do jiné skupiny k panu Hrobařovi. Ten měl na každou dvojici vyhrazený čas a řešil jen jejich problémy. To my řešili hlavně problémy blondýny Soni. Ona snad byla natrvdlá, pořád dokola se ptala na stejné věci,ale nahlásila, že chce získat se svým malinou IPO3 a tak jí byl čas věnován nadstandardně. Ale bylo i pár jedinců, kterým se pan Mach věnoval velmi nerad. Někdy to hraničilo až se zesměšňováním dotyčného. My s Radkou si nemohli stěžovat, byli jsme i pochváleni, že si spolu rozumíme, že nám to jde i nám pan Mach asi dvakrát za náš výkon zatleskal, ale pocity nic moc,nalásili jsme totiž, jen přípravu na BH zkoušku a to nebylo asi dost atraktivní. Navíc jsme seděli všichni na slunci, jen my psi měli aspoň trošku stínu v křoví, a poslouchli dokola dotazy Blondýny. Radce se z ní málem začali dělat pupínky a nebyla zdaleka sama. Ale jasně, byla i legrace, když jsme při nácviku nepřekusování aportu běhali dokola a Radka zahučela i se mnou do kopřiv, to bylo veselo. Nějak si nevšimla, že už neběží po rovince, no co já mám kožich. Výborné ovšem bylo, že jsem si mohl zkusit i agility, frisbee, obrany a každé ráno stopy. Všichni výcvikáři se nám věnovali a mě fakt chválili, jak jsem šikovný. Jen na cursing mě Radka nevzala a to z něho přišla tak nadšená. Moc se jí totiž líbila choďanda Cony, chytrá holka, která se bezhlavě nehnala za střapatým igelitem, ale hezky mu nadběhla a když dostal zpětný chod, nadběhla mu zase. A stejně tak to udělala i borderka. Holt, to ovčáctví v krvi nutí psa přemýšlet. A tak týden utíkal, bylo pořád co dělat, koupal jsem se v takové větší kaluži, která byla v táboře z vytékajícího rybníka. Ten byl pro nás totiž přístupný asi jen z pěti metrů a takový nějaký fujtajbl tam plaval. Na procházky jsme chodili ke koním a ovečkám. Radka čekala nějaké pěkné výhledy do kraje jako to je u nás, ale nikde nebyly, zvláštní krajina. A byl tu poslední den a sranda závod. Veselá tečka. Šli jsme do něj skoro poslední. První disciplínu chytit tři piškoty jsem zvládl perfektně a to jsem je nikdy předtím nechytal. To aport párku byl trochu oříšek, sice jsem ho přinesl, ale Radka mně vystartovala naproti a vyrvala mně ho neurvale z huby. Byl sice rozkousaný, ale celý. Paralelní slalom jsem měl bleskem a čekal na Radku před tunelem, lezla pomalej než já, tak jsem ji šel do tunelu popohnat. Díky tomu patřila k nejrychlejším. Slalom s míčky a vajíčkem jsme zvládli bez ztráty kytičky, ale jízda na kolečku nám nevyšla, ještě nemám upevněný povel zůstaň tak, aby vydržel i na tomto příšerném povoze. Ale měli jsme obrovský potlesk, snad největší ze všech, lidičky nám gratulovali, že určitě vyhrajeme. Ale nevyhráli, vyhrála ovčanda, která si párku ani nevšimla, ale taky nepřinesla, copak to je aport? Já ho přinesl, okousaný, ale přinesl. Medaili jsme ale dostali, rozhodčí se rozhodli omedailovat čtyři místa a my byli čtvrtí, z tolika dvojic to byl teda úspěch. Ale stejně do Svojanova už nikdy nepojedeme, nezůstala v nás taková ta přetrvávající radost, jako když se vracíme z Heroltic. A vzkaz paní šéfredaktorce Jandové, zajeďte si někdy zacvičit do Heroltic aspoň na víkedn. A to nebyli nespokojení jen starší psovodi, ale i mládež. Ale zkušenost to byla dobrá a mohl jsem si vyzkoušet různé disciplíny. Tak někdy někde kamarádi ahoj. Zdraví Sid a jde slavit Dykovi 5. narozky, které má právě dnes.
